Jak a proč mi byla odepřena podmíněná láska

Existuje mnoho informací o různých způsobech, jak si vytvářet vlastní realitu. Velmi jsem se jimi zabývala v dobách, kdy jsem mohla akorát ležet v posteli z důvodu mnoha různých záhadných symptomů a nemocí. Existují nepopiratelné důkazy o tom, jak myšlenkami, meditacemi, můžeme tvořit vlastní realitu, jak potraviny a celkový životní styl ovlivňují fungování genů. Ze všech nově objevených informací jsem byla nadšená, dodaly mi obrovskou víru a sílu vše překonat. Ihned jsem začala nové poznatky pro sebe využívat. Bylo neuvěřitelné pozorovat, jak jsem se pomalu začala stavět na vlastní nohy. Každá pozitivní změna dodala další motivaci pro to vytrvat a pokračovat.

Uvědomila jsem si jednu věc, k tomu aby to bylo možné, je třeba v sobě mít nějaký hnací motor. Pro mě to byl vztah s bývalým přítelem a vidina rodiny. Vytvořila jsem si v mysli obrázek šťastného partnerství, který jsem nechala v těle ožívat tím, že jsem si tuto budoucnost zpřítomňovala, prožívala. S prožíváním takových šťastných emocí jsem pak pracovala dál a využívala je pro léčení těla v dalších úrovních. Téměř všechny symptomy vymizely asi do 8 měsíců. Cítila jsem obrovskou lásku, štěstí a vděčnost ke všemu a všem.

Něčemu jsem uvěřila a ono se to stalo.

Potíž byla ale v tom, že jsem veškeré sebe léčení podmiňovala šťastnému soužití s partnerem. Když jsme se rozešli, zdraví se okamžitě a velice rychle začalo zhoršovat. Dostala jsem se do několika měsíčních depresivních stavů, zhubla jsem na 42 kg a mohla být živa z vařené rýže a vařených jablíček.

V tomto období jsem na maximum využívala získané zkušenosti z předchozího léčení, dál se vzdělávala a chodila na mnoho různých terapií. Velmi jsem se snažila překonávat sebe, byla jsem ochotná udělat cokoliv pro to, aby se mi ulevilo. Stav se zlepšoval velmi pomalu. Furt jsem se nevzdávala a věřila, že jednou se uzdravím a zase zařadím do běžného života.

Je zajímavé si uvědomit, co se to vlastně tady dělo. Ačkoliv jsem chvílemi prožívala nádherné emoce díky víře, díky šťastným představám o své budoucnosti, dostala jsem se znovu do propadu. Vytvářela jsem totiž nepřetržitý odpor k přijetí situace. vyhledávala jsem cokoliv, co by mi mohlo jen trochu pomoci. Znovu a znovu jsem si tvořila představy o zdravém těle a věřila jim. Každý symptom jsem ,,přemeditovala”.

Nahromaděný odpor způsobil, že jsem se celá zhroutila a prošla nejtěžšími depresemi, které jsem v životě prožila. Ztratila jsem smysl všeho, zažila jsem absolutní ztráty víry v cokoliv.

Neměla jsem sílu čemukoliv odporovat, přestala jsem vzdorovat, začala jsem postupně přijímat. Přijímala jsem a přicházela úleva, přestala jsem si vytvářet představy o tom, jak chci v budoucnu žít.

Pohybovala jsem se stále na hranici depresí a uvolnění.

Začala jsem si uvědomovat podmíněnou lásku díky tomu, že mi veškerá podmíněná láska byla odepřena. Nemohla jsem dělat žádné aktivity díky nímž bych se cítila naplněnější, neměla jsem sílu setkávat se s přáteli, neměla jsem práci, partnera ani vlastní domov, nevěděla jsem, jestli se mi někdy podaří vyléčit. Nemohla jsem se o sebe starat. Mám ale milující rodiče, kteří mi pomáhali jak to bylo možné.

Uvědomila jsem si, z čeho všeho čerpáme lásku, z které můžeme žít, bez které se můžeme sesypat. Uvědomila jsem si, že není možné být šťastný jen tak, vždy štěstí získáváme z venčí skrze něco, někoho. Uvědomila jsem si, že všichni v sobě máme hluboká zranění, která o sobě dávají vědět prožíváním emocí. Uvědomila jsem si, že všichni se cítíme nedostateční, bereme na sebe masky a maskujeme svou nedokonalost a zranitelnost všemi možnými prostředky. Uvědomila jsem si, že všichni jsme na stejné lodi, toužíme po svobodném prožívání v lásce a štěstí, které už nebude závislé na podmínkách.

Když mi byly odebrány veškeré zdroje podmíněné lásky, bylo to proto, aby mohly vylézt veškeré emoce a strachy z těchto ztrát. Jakmile začaly vylézat, nezbyla jiná možnost, než je soucitem přijímat a rozpouštět. Byla to dlouhá cesta stálého přijímání. Narůstala ale pochopení a přijímání bylo snazší a snazší. Každý měsíc jsem se cítila vždy lépe. Takhle to šlo asi rok a každým měsícem jsem se přibližovala blíž k sobě.

Když jsem se na začátku léčila, vysnívala jsem si svou úspěšnost, která mě naplňovala štěstím. Představovala jsem si sebe samu v takových vztazích, v takových hmotných podmínkách, v takových činnostech, v kterých jsem se cítila šťastná a v bezpečí.

Všichni toužíme být dokonalí, milování, nejlepší. Na to abychom byli nejlepší a cítili se pak přijati, je potřeba být lepší než jiní lidé. Vlastně je tento mechanismus lidského chování založen na pokořování druhých lidí, na nepřetržitém snažení a věčném nenaplňováním. Když se ale skutečně staneme úspěšnými, není to iluze, že se cítíme ostatními ctěni a obdivováni? Měli jsme možnost nahlédnout do prožitků člověka, který se dívá na úspěchy druhých lidí s láskou a skutečným přáním, aby byl nadále tak úspěšný? Měli jsme možnost nahlédnout do prožitků toho úspěšného? Cítí se opravdu úspěšný, dostatečný a neprahne po dalších vyšších cílích?

Přijímání nás drží při zemi, neulítáváme a nepředstavujeme si nejrůznější scénáře vlastní dokonalosti a úspěšnosti. Postupně se zpřítomňujeme a tím se dostáváme do nadhledu v kterém je možné zachovat se jinak než nám doposud emoce své chování předurčovaly. Už nemůže dojít k žádnému rozsypání, protože přestaneme lpět.

Ať máme jakékoliv tělo, jakékoliv schopnosti, jakkoliv velký majetek či postavení, všichni máme možnost ovlivnit své prožívání.

Snímáním zátěže se začínáme přibližovat k nepodmíněné lásce, začínáme prolamovat linearitu času a směřovat do přítomného okamžiku.