Od duchovního ega k necitelnosti

Vtip je v tom, že žijeme téměř výhradně z podstaty ega. Ego získává sílu a radost ze všeho, co se nám v lidských podmínkách daří.

Duchovní ego je pojem, který se v posledních letech častěji diskutuje. Je to proto, že více lidí se v dnešní době začíná zajímat o vlastní sebe rozvoj.

A protože jsme všichni na cestě, je přirozené, že se ego projevuje i v této oblasti. Projevuje se totiž všude, v jakékoliv činnosti.

A když nám činnost trochu jde, začne ego získávat sílu. Když začne dostávat sílu, svým způsobem nás znecitliví, přestaneme vnímat okolí a soustředíme se na vlastní cíle v pocitech ,,radosti”. Radosti v uvozovkách, protože to je iluzorní radost.

Je to dá se říct taková euforická radost, která zvyšuje hladinu kortizolu, nutí nás k vyšším cílům a uznání a tímto nás odděluje od ostatních lidí. Proto se cítíme sami. Přestáváme cítit druhé a cítíme jen sebe. A z této podstaty hledáme iluzorní cesty naplnění skrze vlastní potřeby, které nás uspokojí na chvilku, protože nejsme vzájemně propojení a žijeme necitlivě odděleně.

Je jedno jestli mluvíme o duchovním egu, nebo jakémkoliv jiném egu. V podstatě to funguje stejně.

Když začneme něco dělat a daří se nám, ego prostě roste. Ostatním se to nelíbí, protože cítí, že člověk, kterému se daří a je v egu je necitlivý a chová se necitlivě k okolí, často nemá pro druhé pochopení a to je to, co nám vlastně nejvíc vadí, když nás okolí nepřijímá.

Člověk, kterému se daří a není v egu nezraňuje svým chováním. S takovým člověkem se můžeme cítit milovaní.