O zamilovanosti

V životě se mnoha lidem děje jedna věc. Jeden se do druhého velmi zamiluje, ale druhý se nezamiluje do prvního. Děje se to dokola a člověk tak jen mění role a stává se tím, kdo musí odmítnout, protože nemiluje nebo je v roli nešťastníka, jehož láska nebyla opětována. Děje se to dokola dokud se tu něco nepochopí. Dokud se nepochopí vlastní hodnota.

Když se totiž někdo bláznivě zamiluje (na základě určitých charakterových, materiálních a vzhledových vlastnostech) druhého pomyslně vystaví na piedestal. Je možné, že jiní lidé toto prožívají jinak, ale ja tu mohu sdílet to, co se dělo mě a co jsem u toho prociťovala.

Když jsem si takhle někoho postavila na ten piedestal, tak ve mě tato osoba vyvolávala obrovské vlny nadšení. (přiznám se, že na tomto druhu nadšení jsem byla doslova závislá, dávalo mi neskutečný drive). Toto nadšení pramenilo z představ o společném životě s osobou, do které jsem se zamilovala. ( Tady jsem si uvědomila, že právě ulpění na těchto představách je vlastně takovou prapříčinou všech zklamání, bolestí. Jako lidé máme schopnost v představách modelovat budoucnost a stále modelujeme, nezastavujeme se, stále něco předpokládáme a domníváme se. Když k těmto představám ulpíme, když je vymodelujeme a předem šťastně prožijeme než se události seběhnou a ono se to nestane, to je hlavním důvodem zklamání, naštvání,..)

Zpět k tomu, proč se druhá osoba nemohla zamilovat do mě. Důvodem byl fakt, že jsem se nemohla chovat přirozeně. Právě proto, že jsem si už dopředu modelovala společnou budoucnost. To vyvolávalo strach a nejistotu z toho, že mě ten druhý nemiluje a nebude milovat. Zbožňovala jsem vytváření obrazů společné budoucnosti, obrovsky mě to naplňovalo. Toto prožívání mě hnalo do velkých závislostí na druhých lidech. Naplňovalo mě to proto, že jsem nevěřila, že mohu být šťastná i bez druhého člověka.

I když jsem si mnoho věcí uvědomovala, nemohla jsem s tím nic dělat. Byla jsem příliš zahlcena emocemi, které pramenily z vlastní nedostatečnosti. Nemohla jsem být sama sebou, protože když si o někom myslíme, jak je úžasný a postavíme si ho na ten piedestal, protipólem těchto pocitu jsou pocity vlastní nedostatečnosti. Uvěřili jsme, že někdo jiný je lepší než my a že šťastnější budeme s tím lepším člověkem. To posiluje vlastní nejistotu. S tímhle přichází emoční závislost na tom druhém ,,zachránci” a zároveň strach, že o druhou polovičku přijdeme, proto se snažíme udělat cokoliv, abychom se druhé polovičce líbili a to je jedna příčina toho, proč nedovedeme být sami sebou.

Jakési podněty iracionálně vyvolají zamilovanost. Proto někdy není jednoduché najít partnera, s kterým bychom se setkali na stejné úrovni duší. Protože skutečný charakter dovedeme poznat až později, po odlivu emocí v zamilovanosti. Nicméně skutečnou povahu člověka je možné rozpoznat ihned a ihned pocítit, jestli se dva shodují v ,,úrovni duší”. Je to možné, když si tyhle věci začneme uvědomovat a očistou směřovat do přítomnosti.

Pak si možná někdy při setkání s druhou polovičkou uvědomíme, že se necítíme opilí zamilovaností, ale že se dovedeme uvolnit a spočinout v okamžiku, v pocitech bez nároků a naléhání v láskyplném propojení. Přestaneme vidět projekce a představy o tom, jaký chceme aby druhý byl. To způsobí, že se dva budou moci bavit upřímně a otevřeně a to je to, po čem toužíme. Být šťastní a svobodní.